Já jsem majitelkou tohoto blogu a jsem taky člověk, který zde píše všechny články. Je mi jasné, že kdo mě nezná, bude těžké si mě představit. Vzhled není důležitý, proto zde nebudu psát jak jsem vysoká nebo kolik vážím. Myslím, že to je každému jedno (nebo by mělo být).
Raději bych se zde pokusila vystihnout mou povahu, záliby a minulost u koní.
Povaha...Znám lidi, kteří mě mají za (až moc) veselou holku s duší rebela, co vymýšlí jenom průšvihy. Někdo mě zná jako "malé a upištěné děcko" a někdo (s kým jsem neměla možnost se seznámit blíž) mě má za tu,"která nemluví". Vydíte jak rozdílné mohou být názory lidí, na jednu a tutéž osobu? Pro někoho jsem tichá, pro někoho upištěná. Pro někoho jsem rebel, pro někoho mám nad hlavou svatozář.
Jak já vidím sebe?
Moje nálada závisí na tom, jak vás beru. Ten, pro koho mám srdce vždy otevřené může počítat s tím, že za ním budu stát, vyslechnu ho a pokusím se pomoct. Pokud jste ale člověk, kterého vyloženě nemám ráda (a ten je jenom JEDEN!) tak mě budete znát jako ufrflaného, nepřejícího a sebestředného blba.
Ale celkově: strašně ráda se směju, miluju záhady, ráda čtu. Ve škole mě toho moc nebaví, stížností na mě není málo, ale pokud mě něco nadchne, dám do toho všechno. Baví mě biologie.
Každý kdo mě zná, ví že nade všechno miluju zvířata, především koně, za kterými směřuje celý můj dosavadní život(možná trochu otřepaná fráze).
A málem bych zapoměla, někoho by mohl zajímat můj věk. Jelikož se stále mění, prozradím vám, že datum narození mám 7.listopadu 1995.
Minulost u koní
Kdy začít...dobrá, tak od školky. Police plné koníků byli to jediné, co jsem původně měla. A také dvě kamarádky ze školky, se kterými jsem tuto lásku sdílela. S jednou z nich se znám doteď. Ona byla člověk, který se mnou poprvé sedl na koně. Tehdy to byla spíš náhoda, že jsme se dostaly na ranč Nevada.
První klus, první pád (inu, bylo jich víc). Vzpomínky, které jsou vryty do mé paměti tak hluboko, že nikdy nezapomenu. Jak jsem poprvé lezla na poníka bez sedla, přeletěla přes "řidítka" a skončila rozmázlá na zemi s vyraženými zuby, půl metru od zdi.
Nebo jak jsem měla nesedící a špatně dotáhnuté sedlo, a v klusu se mi převrátilo a já jsem měla hlavu mezi poníkovýma nohama...v klusu. A nezastavil.
Tohle všechno se mi stalo v šesti letech.
Byli to pro mně ale jen černé drobky na bílém ubrusu. Prostě jsem je smetla, ale v mysli zůstanou napořád. Koně byli moje sny, touhy a přátelé.
Jsem snílek s pěknou dávkou fantazie, která se vždycky upínala ke koním. Po nocích, které jsme s kamarádkami o prázdninách trávily ve vojenském stanu na rozkládacích lehátkách na ranči, jsme vymýšlely různé dobrodružné plány o útěku s poníky z Nevady a o tom, jak si je vezmeme domů do pokojíčků.
Nevadské prázdniny jsem prožívala do svých deseti let. Pak jsem chtěla jezdit víc, na vyžší úrovni. Základní jízdárenské povely jsem zvládala, koně jsem vést uměla ve všech chodech a na vyjížďce se mnou kůň utekl jenom jednou :D
Pak jsem začala chodit do Mařatic. Dostihová stáj vzdálená od mého domu pouhých deset minut jízdy na kole možná byla na vyžší úrovni, ale mě nebylo dovoleno si tu vyžší úroveň "zkusit".
Moji rodiče, ačkoli o koních neví ani co se za nehet vejde, se znají s majitelem této stáje, takže jsem měla protekci a mohla jsem jezdit na jízdárně (Ti, co tuhle protekci neměli, uklízeli kolem stájí a jednou za měsíc je někdo provedl na krokujícím koni). Jezdila jsem jenom krokem a klusem na otupělých koních (Ti koně za to nemohli, vím. Ale byla to pravda). Nic víc. Nic míň.
Chování ke koním a i lidem se mi v téhle stáji nelíbilo. Prvně jsem si říkala, že jsem nevděčná a skrz zaťaté zuby jsem na sebe nechala řvát, přestože to bylo k ničemu, protože mě tahle stáj nevedla k žádnému vyžšímu cíli.
Po necelém roce jsem odešla.
Pak přišla skvělá zkušenost na Hipu o podzimkách. Moc mě toho naučili. V té době za tak krátkou dobu asi nejvíc.
V tu dobu rodiče vzdali, že by se jejich rozmazlené děcko, stále vybírající a hledající, mohlo někde usadit.
Bylo to obrovská náhoda, že jsem se dostala k Barči. Všichni tam byli (a jsou) strašně přátelští, je tam sranda a hlavně přístup ke koním je přesně takový, jaký jsem si vysnila. U Barči jsem se za pár dní naučila strašně moc, poznala další úžasné koně a lidi. U Barči jsem od května 2009 a myslím, že tam ještě dlooouuuuuho budu :)
Nejdřív jsem se věnovala hlavně Karči, která pro mě byla skvělou učitelkou na jízdárně :) Pak ale do stáje přišla 30.října 2009 polokrevná ryzka Antika, o kterou se oficiálně starám od konce ledna 2010.